Posledních několik týdnů tráví naše rodina ranní i večerní hygienu ve společnosti našeho přítele kbelíku, do kterého sbíráme vodu použitou při sprchování či koupeli, se kterou později zalíváme zahradu nebo splachujeme toaletu. Nejde o žádný výstřelek ani aktivitu, která by nám přinášela nějaké nevšední uspokojení, přeci jen jde o práci navíc a kdo má, tak jako my, dvě malé děti, určitě chápe, že každá minuta se počítá. Pravdou ale je, že nám dochází voda. Nežijeme přitom na venkově, kde bychom byli odkázaní na vlastní zásoby ve studně, ale v centru Bruselu. Okolní obce Jezus-Eik a Overijse, které jsou od nás vzdálené nějakých deset kilometrů se už minulý víkend ocitly zcela bez dodávky vody a dalších několik obcí v oblasti mělo s dodávkami velké problémy. Zároveň se v jedné oblasti díky suchu vznítil požár, který nebylo čím hasit. Belgická vláda tak již nyní v květnu apeluje na lidi, aby nemyli svá auta, nenapouštěli bazény a maximálně šetřili s vodou.
Je sucho. To není žádná nová ani šokující zpráva. Extrémní sucho už nás doprovází několik posledních let a s největší pravděpodobností ho můžeme očekávat i každý následující rok. Česká republika a Belgie jsou jedněmi z nejsušších zemí v Evropské unii, dokonce jsou na tom v zásobách podzemní vody hůře než Španělsko. V případě Belgie je to velký paradox, jelikož zde prší průměrně 200 dní v roce (oproti českým 90 dnům). Pravdou ale je, že srážky již nedokáží vykompenzovat špatné hospodaření s vodou a půdou. A bude hůř. Situace s narůstajícím extrémním suchem se bude podle odborníků s největší pravděpodobností ještě více zhoršovat, jak velké dopady bude mít, není zcela jisté. Co však jisté je, že na vině jsme my sami: neudržitelné zemědělství, nadužívání vody v průmyslu, rostoucí teploty jako průvodní jev klimatické krize.
Covid-19 poněkud vytěsnil obrázky vyschlé hořící Austrálie, kterými jsme zakončili rok 2019 a zároveň otevřeli rok letošní. Není to ale něco, na co bychom měli rychle zapomenout. Extrémní výkyvy počasí, sucho a s ním související lesní požáry, ale i změny ve vzorci srážek a bleskové povodně, to vše nás v nadcházejících dekádách čeká a musíme se na tuto situaci připravit a adaptovat. Evropská environmentální agentura publikovala sérii interaktivních map, které portrétují předpovědi rizik spojených s klimatickými změnami pro jednotlivé regiony ve dvou různých scénářích. Jižní Evropa bude téměř jistě silně postižena závažnými suchy, ale nevyhnou se ani střední a západní Evropě. Region centrální Evropy bude zároveň v zimních měsících zasažen silnými přívalovými dešti, které budou mít – spolu s vyššími teplotami – velmi negativní dopad na zemědělskou produkci. Zajímavá je i projekce požárů ve scénáři s vyššími emisemi, která ilustruje, že Česká republika bude v této oblasti náchylnější. Na těchto mapách si můžete zazoomovat na svůj vlastní region a podívat se, co je mu modely předpovídáno a zvážit, jestli ten nový bazén opravdu stojí za to kupovat.
Stres na dostupnost vody, sucho a s nimi spojené fenomény se tedy v našich podmínkách stávají mnohem frekventovanější a poptávka vody stále častěji převyšuje dostupnou nabídku. Co tedy s tím? Jednoznačně: zvolme si jinou vládu. Takovou, která umí strategicky přemýšlet, ideálně na déle než jeden týden dopředu, která umí jednat rozhodně a adekvátně v krizi, vládu, která má nějakou ucelenou vizi na příští dekády a která chápe, že tak jako v případě koronaviru, globální problémy, kterým čelíme, je nutné řešit v koordinaci s ostatními, jelikož národní státy jsou mrtvé. Svět tím sice nespasíme, ale alespoň se nebudeme muset dívat na obludných jednatřicet betonových konstrukcí hyzdících krajinu, které akorát dále poškodí už tak zdecimované ekosystémy. Martin Fendrych to nedávno hezky popsal ve svém komentáři jako opakované znásilňování přírody. Pohádka o přehradách jako magickému lektvaru proti vyschlé krajině (nevěřte a raději si přečtěte tento hezký komentář na serveru Ekolist) je sice moc líbivá, ale asi by nám nemělo uniknout, že za ní stojí ministr zemědělství Toman, který má osobní zájmy v rodinném zemědělském koncernu Agrotrade, z vlády premiéra Babiše, k jehož zájmům snad ani zvláštní komentář netřeba psát. Přehrady se tak jeví jako nejjednodušší řešení, které nikterak nezasáhne do dnešního systému zemědělství, jež z naší země v podstatě udělal záchod splachující vodu rovnou do moře. Mimochodem – věděli jste, že stavba přehrad je prokazatelně v přímé spojitosti s korupcí? Ve stavbě podobného druhu lze moc pěkně něco stopit (pun intended), známe z budování jakékoliv dálniční infrastruktury u nás.
Jedním z argumentů proti budování přehrad je například fakt, že voda se z větší plochy bude rychleji odpařovat. Někteří chytří lidé již dávno vymysleli, že tomu by se dalo zabránit například instalací plovoucích solárních systémů, které ochrání vodní plochu a zároveň budou produkovat energii. U nás tomu tak samozřejmě nebude, protože vláda vyslala jasný signál, že solární energie u nás nemá podporu, namísto toho si radši přichystáme peněženky na zaplacení jádra, které si tu postaví Rusové nebo Číňané. Takže koblihám zdar! Ale teď vážně: co tedy s tím? Třeba tohle. Ale především začít hlasitě volat po kompetentním vedení státu.