Někde mezi informacemi o Gretě cestující v Deutsche Bahn a spálenými koalami nám před vánočními svátky zapadla taková docela malá, nepodstatná zprávička o rozhodnutí nizozemského Nejvyššího soudu o odvolání v případě Urgenda vs Nizozemsko. Tak jako v předchozích instancích i nyní bylo dáno za pravdu tvrzení obžaloby, že nizozemská vláda nenaplňuje své povinnosti v oblasti ochrany lidských práv svou nedostatečně ambiciózní politikou v otázce klimatických změn. Jinými slovy, Nejvyšší soud rozhodl, že vláda má právní povinnost zamezit klimatickým změnám.
Tento případ se táhne již od roku 2015 a je velmi specifický tím, že žalující strana – kolem devíti set nizozemských občanů včetně dětí pod křídly neziskové organizace Urgenda – zarámovala otázku politických ambicí a opatření v oblasti klimatických změn jako věc porušování lidských práv, konkrétně pak vycházeli z článků 2 (právo na život) a 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sjednané v rámci Rady Evropy v roce 1950).
Již v roce 2015 rozhodl oblastní soud v Haagu, že veškeré dostupné vědecké poznatky a klimatické modely poukazují na bezprostřední hrozbu klimatických změn, o kterých měla nizozemská vláda dostatečné informace a přesto svými vládními opatřeními tuto problematiku neadresovala. Soud nizozemskému státu nařídil zahájit okamžité kroky k redukci emisí skleníkových plynů o 25% do roku 2020. Vláda se proti rozhodnutí odvolala, odvolací soud však v roce 2018 potvrdil rozhodnutí haagského soudce a stejně tak dopadlo i odvolání k Nejvyššímu soudu na sklonku loňského roku. Nizozemská vláda v očekávání výsledku odvolání k Nejvyššímu soudu poněkud zaspala a už teď je jasné, že do konce roku nebude schopná splnit nařízenou redukci emisí. Je tedy otázkou, jaké to bude mít důsledky.
Proč je to ale významné i pro nás? Případ Urgendy inspiroval klimatické aktivisty po celém světě k zahájení právních úkonů proti vládám i privátním korporacím, které by měly nést zodpovědnost za klimatické změny. Především v evropském prostředí půjde o zajímavý precedent – individuálním státům je v rozhodnutí soudu přiřčena právní povinnost řešit klimatickou krizi snižováním emisí skleníkových plynů v rámci ochrany lidských práv. Dá se tak předpokládat, že počet žalob v této oblasti poroste. Nabízí se, zda by svou roli přitom mohly sehrát i vnitrostátní energeticko-klimatické plány (INECP) na období 2021-2030, které mají členské státy EU za povinnost vypracovat na základě nařízení o správě energetické unie a opatření v oblasti klimatu z roku 2018. Ten český, který schválila vláda tento týden, je třeba již teď kritizován pro nedostatečně ambiciózní energetickou politiku, která nevyhovuje doporučením Evropské komise a může sloužit jako argument proti vládní politice v oblasti boji se změnou klimatu.