Vzpomínáš ještě, jak ses sotva probudil z kocovinovýho oparu do novýho roku a zjistil si, že málem začíná třetí světová, jeden celý kontinent nekontrolovatelně hoří a Harry a Meghan se vzdávají královských titulů? A to jsi ještě netušil, jak na hovno rok 2020 bude. Děj tohohle sci-fi příběhu projde během jen několika málo týdnů zvratem, který smete obavy z jaderný války ze stolu a nejen hlavní aktéři, ale celý lidstvo bude na hlavu poraženo sto dvacet nanometrů malou RNA s lipidovým obalem. Je to sice zlý, ale vlastně je to dobrý.
Víš, jak se každej rok během druhý záříjový neděle promění Brusel k nepoznání? Během Dne bez aut se z ulic vytratí motorový vozidla a město si vezmou zpátky lidi, tak jako si džungle bere zpět vybydlený radioaktivní města: chodci, cyklisti, pejskaři a rodiče ověnčený vřískajícíma ratolestma se valí po rozpálený čtyřproudovce od budovy Evropský komise ke královskýmu paláci. Vesmír konspiruje ve prospěch týhle akce, protože nebe je tradičně modrý, slunce pálí, silnice lemuje jeden blešák za druhým, atmosféra jak na fesťáku. Miluješ to. S výjimkou auto lobbistů, kterých tu úplnou náhodou žije hrozně moc, je to ten nejkrásnější den v roce pro všechny. S nadcházejícím pondělím se ale zase narveš do svýho začmouzenýho dieselu, necháš se ucpat přesně na tý samý čtyřproudovce, kde jsi včera tančil labutí jezero na bruslích, a posloucháš troubení vystresovaných debilů, který jedou pozdě do práce, zatímco svorně posloucháte rádio kalkulující dnešní délku všech kolon na 342 km. A jsi s tím smířený – takhle to přece patří.
Jenže posledních pár měsíců tu byl najednou každej den bez aut a ty vidíš, že co se zdálo být sváteční událostí, je realita všedního dne. Ti, kteří se normálně neodvažují, teď drandí prázdným městem na koloběžkách a nedusí je smog, který už ti přijde normální, ale vlastně normální není. Nebe je modrý a jasný, nad domem ti nepřistává sedmnáct letadel za hodinu, na zahradě se ti usídlily dvě sojky. Zjišťuješ, že instatní revoluce JE možná. Alespoň v týhle válce proti tomu neviditelnýmu vetřelci, kterej decimuje lidskou populaci a ničí náš svět takovej, jakej ho máme rádi. Ale až tohle všechno skončí a my ho porazíme, bude zase normální pondělí? Budeš zase trčet v zácpě v pětatřicetistupňovým horku s vypnutým cirkulováním vzduchu, protože venku je výstraha před extrémním znečištěním vzduchu?
To nechceš. Víš jak to řekl Einstein: Nemůžeme očekávat, že se věci změní, když budeme dělat stejný věci. A to byl přece chytrej človek, ten Albert. Já vím, ona se ti každá vláda snaží nabulíkovat, že to je tvoje individuální zodpovědnost: chceš se chovat hezky k přírodě, zachraňovat zvířátka, to je všechno fajn, ale na ekonomiku nám nesahej. Jenže ono to tak není, že ano, bez těch vyvolených tam nahoře se nic nezmění. Nějaký lidi – chytřejší než ty nebo já – už ale přece dávno spočítali, že dekarbonizovat ekonomiku je možný bez toho, abysme si utrhli od huby, že energetická transformace bude fungovat, dokonce přibude pracovních míst – a hezčích, ne dole v dole, ale nahoře, na sluníčku, větru. A představ si, jiný lidi zas vybádali, že když se budem hezky chovat ke svýmu prostředí, naučíme se zdravě jíst a trochu respektovat sami sebe, tak se ozdraví celá tahle planeta, naše těla a taky naše duše. Vážně! Takže možná je tohle všechno znamení, jak říkal Jakub ze Samotářů, on vůbec říkal spoustu důležitých věcí. Znamení, že teď je možná ta úplně nejlepší příležitost sednout si a představit si budoucnost takovou, jakou si ji přeješ. A pak ji postavit.