Reklama
 
Blog | Helena Erbanová

Proč má klimatická žaloba smysl

V srpnu 2015 jsme se s partnerem vydali na měsíc dlouhou cestu napříč Spojenými státy. Na cestě z Los Angeles do New Yorku nás doprovázel jeden malý Hyundai Accent, stan a plynový vařič. Náš první týden jsme strávili v Kalifornii s plánem zakotvit v jedné z osad na západním pobřeží a udělat si kurz surfování na ikonickém místě – Santa Cruz. Vypůjčeným autem jsme projížděli po scénické Pacific Coast Highway 1 od Santa Barbary, přes San Luis Obispo, Big Sur až k Monterey. Čím víc jsme směřovali na sever, tím vzdálenější nám však byla dovolenková atmosféra. Stále častěji jsme se potkávali s desítkami hasičských vozů, které se zapnutými majáky projížděly kolem nás. Čas od času jsme v dálce zahlédli hustě stoupající černý dýl. Silnici lemovaly ručně malované transparenty s nápisy „Thank you for protecting our homes“ od místních věnované profesionálům i dobrovolníkům, kteří se potýkali s vlnou požárů po celé Kalifornii. U jednoho ze supermarketů jsme pozorovali, jak šéf lokálního požárního sboru informuje obyvatele za pomocí veliké interaktivní mapy o postupu požáru a evakuaci domovů. Byl to zvláštní moment, který z nás udělal nechtěné svědky tragické situace a naplnil nás pocitem úzkosti, který si dodneška pamatuji. Ničivé požáry se staly součástí zdejšího života, tento fenomén se ale rok od roku stupňuje a má dalekosáhlé drastické dopady nejen na zdejší přírodu, ale i na životy místních obyvatel.

Píše se rok 2020 a požáry, které právě probíhají v Kalifornii, na stejném místě, kde jsme je před pěti lety pozorovali i my, už si vysloužily titul nejničivějších v historii Kalifornie. Svět tento týden zaplavily téměř neuvěřitelné snímky rudého nebe nad San Franciscem. Jestli tohle není apokalypsa, tak už nevím, co je. Před několika týdny byla ve východokalifornském Death Valley naměřena nejvyšší teplota na zemi v dějinách – neuvěřitelných 54.4 °C. Mluvíme stále o tom, jaké výzvy nám změna klimatu přinese v roce 2030, 2050 nebo 2100, ale klima už se změnilo a totálně mění naše životy na všech světových kontinentech. Přitom globálně se zatím oteplilo o „pouhý“ jeden stupeň. Takže kam nás dovedou 2 °C (Pařížská dohoda), 4 °C (naše současné závazky) nebo dokonce 6 °C (business as usual)? Tenhle příspěvek ale není o šíření hrůzy a nahánění strachu, toho už do nás, myslím, hustí za posledních pár měsíců až dost. Tento příspěvek je o urgenci.

Když hovoříme o boji se změnami klimatu a snižování emisí skleníkových plynů, často skloňujeme technologické inovace jako klíč k úspěchu. Jenomže na inovace v takovém měřítku není čas a – řekněme si upřímně – ani vůle k investicím. Málo se v debatách o klimatu zdůrazňuje globální uhlíkový rozpočet, neboli kolik CO2  ještě můžeme vypustit do ovzduší, než se zvýší teplota o dalšího půl stupně. Náš rozpočet je v současnosti už z 91% vyčerpaný, zbylých 9% spotřebujeme s ohledem na současnou míru vypouštěných emisí podle odhadů za nějakých deset let. To znamená, že do roku 2030 musíme drasticky snížit vypouštění emisí skleníkových plynů a zároveň najít způsob, jak snížit množství CO2 , které už v atmosféře je, za pomocí negativních uhlíkových technologií (ač to zní sofistikovaně, jde především o sázení stromů). Z tohoto faktu vyplývají dvě otázky: kdo z vrcholných světových politiků spáchá politickou sebevraždu a začně s tvrdými opatřeními, které nám mohou dopomoci k oteplení o pouhý 1,5 °C a pak – kdo to zaplatí?

Jeden adept by tu samozřejmě byl a tím je Evropská unie. Ve čtvrtek vyslal Evropský parlament skrze svůj výbor pro životní prostředí signál, že chce i nadále posouvat své ambiciózní cíle v boji proti klimatu a navrhl snížení emisí o 60%, namísto původních 40% do roku 2030. Zpráva je to skvělá, ale je zcela zřejmé, že podobný cíl bude trnem v oku hned několika členských států a především jednoho premiéra Babiše, našeho velkého vůdce a vizionáře, který ve svém již slavném výroku prohlásil, že neví, proč by měl v roce 2019 řešit rok 2050. On se touto mantrou přirozeně řídí ve všech svých aktivitách, žije ze dne na den, svá rozhodnutí mění ve vteřině podle hlasu lidu na sociálních sítích a možná proto mu ani nevadí, že během několika málo měsíců se mu povedlo zadlužit naši zemi na několik příštích generací. A bohužel to udělal velmi chytrým způsobem – nakoupil si hlasy do příštích voleb a tím se vyvázal z jakékoliv politické odpovědnosti. Tím se samozřejmě dostávám k odpovědi na otázku, proč má klimatická žaloba smysl. Využívá totiž práva demokratického systému na to, aby byli političtí představitelé drženi odpovědni za své činy, respektive v tomto případě za svůj nedostatek činů, které ovlivňují – a to je myslím zajímavé – budoucnost naši a našich dětí a dalších nastávajících generací. Jak už jsem psala v jednom z předchozích příspěvků, podobné žaloby jsou čím dál tím častějším způsobem apelu občanů na své vlády, aby vyslyšely jejich obavy a iniciovaly větší a rychlejší aktivitu v oblasti ochrany klimatu. Nizozemská Urgenda svůj boj vyhrála. Otázkou samozřejmě je, jak se s podobnou problematikou popasuje česká justice a já se budu jako členka žalujícího spolku těšit na další vývoj událostí. Držme si palce.

A pokud je i vám tato iniciativa sympatická, podpořte Klimažalobu svým členstvím nebo nějakým tím halířem.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama