Reklama
 
Blog | Helena Erbanová

Strategie „Z farmy na vidličku“ po česku

Zatímco v Bruselu se úřednická mašinérie může přetrhnout, aby vypiplala jednu z nejzásadnějších strategií pro boj s klimatickou změnou, v české kotlině si populističtí parlamentní rarášci mnou ruce.  Farm to Fork, nebo-li Z farmy na vidličku, je stěžejním pilířem evropské Zelené dohody, který má zajistit evropským konzumentům potravinovou soběstačnost a zdravotní prospěšnost v mezích únosných pro životní prostředí a planetu. Naší země se to ale netýká, mámě totiž naštěstí v Poslanecké sněmovně vizionáře s ambicemi zajistit si vlastní potravinovou soběstačnost v rámci naší zemičky. A premiér se může potutelně culit: jeho strategie Z vidličky do (Agro)kapsy mu ponese.

Chtějí páni poslanci debatu o potravinách? Pojďme si ji dát.

Pojďme si říct, proč schválení novely o prodeji potravin nepodpoří zemědělce, jak tvrdí zákonodárci. Malé farmáře, kteří se snaží navrátit půdě kvalitu, produkují potraviny bez využívání umělých hnojiv a pesticidů nebo kteří zajišťují chovným zvířatům důstojné životní podmínky, hrozí schválením této legislativy naopak spíše vyšachování ze hry. Nejvíce budou těžit velké agro podniky, které decimují českou krajinu, přispívají k degradaci půdy a nemají ani etické ani kvalitativní standardy. (Ne)překvapivě to ale může těšit ministra zemědělství Tomana i premiéra Babiše. Náhoda? Nemyslím si.

Pojďme si také říct, proč schválení novely ani nepřinese zlepšení kvality potravin. Češi nejsou za popelnici Evropy proto, že by k nám okolní státy vyvážely odpadní potraviny, ale protože – jak to hezky nazval Ondřej Houska ve Vinohradské 12 – jsou to slevoví feťáci. Čeští spotřebitelé prostě chtějí více za méně. České potraviny patří v EU k pátým nejlevnějším. Zároveň ale Češi polovinu jídla vyplýtvají. Podle organizace Zachraň jídlo vyhodí průměrný obyvatel brněnského sídliště téměř 35 kilogramů jídla ročně, přichází tak asi o 8000 korun. Omezením prodeje nečeských výrobků se v každém případě standard českého jídla nezvedne. Nechceme přeci porovnávat kvalitu českého eidamu s holandskou goudou, námi oblíbené klecové chovy se šťastnými slepicemi či snad antibiotiky naládovaný skot s alpskými kravkami. Je pravdou, že české potraviny v zahraničních obchodech nenajdeme, nemohou totiž zahraničním výrobkům konkurovat. S jednou výjimkou, samozřejmě, a tou je pivo. Pokud by se zahraniční importéři rozhodli české pivo podobným způsobem bojkotovat, naší ekonomiku by to zabolelo (mluvíme asi tak o 5 milionech hektolitrů piva).

A vůbec, pojďme začít jakoukoliv debatu o potravinách diskuzí o zdraví. Chce-li Poslanecká sněmovna poučovat českého konzumenta o jeho volbách, může začít statistikou o tom, že každý den u nás zemře 10 lidí na rakovinu tlustého střeva a konečníku. Také mu může připomenout, že více než polovina Čechů trpí obezitou, nemluvě o téměř čtvrtině českých dětí v kategoriích „nadváha“ a „obezita“. Náklady na léčení obezity stojí mimochodem české zdravotnictví zhruba 30 miliard korun ročně. Nezapomeňme také na cukrovku, kterou v ČR trpí necelý milión lidí a která stojí ročně za úmrtím 22 000 lidí. Všechna tato tři onemocnění se řadí k civilizačním chorobám a dají se zvrátit prevencí. K ní patří především zdravé stravování. Tedy ano – konzumní volby českého zákazníka problémem jsou, ale ne tak, jak se nás čeští nacionalisté snaží přesvědčit. Na vině není německé mléko a francouzské zelí. Uzeniny, řepkový cukr a toustový chléb? Tady debata teprve začíná.

Nejdojemnější ze všeho je ovšem starost o životní prostředí, kterou projevila Margita Balaštíková, poslankyně za hnutí, které jinak každým svým krokem potvrzuje svou environmentální negramotnost. Chcete, milá dámo, debatu o životním prostředí? Trápí-li Vás uhlíková stopa českého konzumenta, pojďme se tedy pobavit o jeho neuvěřitelné spotřebě masa. A o plýtvání potravinami. A o produkci odpadu. Je to samozřejmě naprosto bizarní argument v době, kdy díky existenci firem jako je Rohlík nebo Košík (a díky pandemii) čeští spotřebitelé využívají rozvážky marginálních nákupů až ke dveřím svého bytu. Ale pojďmě ještě dál – pojďmě se pobavit o tom, jak české zemědělství změnilo krajinný ráz, znehodnotilo a znečistilo půdu, přispělo k nízkému zadržování vody, k navýšení dusíku v zemi, k nárůstu skleníkových plynů v atmosféře, ke ztrátě biodiverzity… A mohla bych pokračovat.

Tato absurdita nebude mít dlouhou životnost. V lepším případě ji zastaví Senát, v tom horším Evropská unie, ale to už bude českého daňového poplatníka něco stát – pod tíhou sankcí nebo soudních výloh se prohne už tak touto vládou zdecimovaná státní kasa. Přeci ale… pojďme se pobavit. O tom, proč jsme tlustí, nemocní a nevážíme si svého těla. Proč upřednostňujeme kvantitu nad kvalitou, i když jídlem i penězi nakonec zbytečně plýtváme. Proč nevidíme dál než za horizont několika pár let a nemluvíme o tom, že náš systém stravování je neudržitelný a potřebuje transformaci. Ne – revoluci. Pojďme si dát opravdovou debatu o potravinách.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama