Reklama
 
Blog | Helena Erbanová

Proč neumíme debatovat klimatické změny?

V roce 1968 vydal Garett Hardin svou slavnou esej Tragédie občiny (Tragedy of the Commons). Jejím hlavním poselstvím bylo poukázat na to, jak naše individuální jednání za účelem maximalizace vlastního užitku poškozuje zdroje, které spolu všichni sdílíme. Tímto jednáním však přispíváme k postupné degradaci tohoto sdíleného zdroje, který nakonec zanikne a tím způsobí újmu celému kolektivu a tedy i všem jednotlivcům individuálně – zapříčiní tragédii. Paralela je zcela jasná. Patos stranou, k jedné takové tragédii spěje i naše společnost. Klima a atmosféra jsou sociálními vědci nahlíženy jako unikátní systémy, které všichni sdílíme – občiny, jejichž likvidace bude nezvratná a poškodí každého z nás individuálně i jako kolektiv.

Tak proč tváří v tvář této hrozbě stále neumíme debatovat o klimatických změnách a globálním oteplování? Ačkoliv je již několik let zřejmé, že se vědecká obec napříč různými obory shodne na tom, že k ohřívání planety dochází a že hlavním akcelerátorem je lidská činnost spojená se spalováním fosilních paliv a produkcí skleníkových plynů, debata v našich končinách se stále nese v duchu „kdyby, možná, kdo ví jestli“. Stejný rozsah je ve veřejném prostoru udělován 3% klimatických skeptiků, jejichž nestrannost je diskutabilní, jako 97% profesionálních vědců, kteří změně klimatu zasvětili své bádání a kteří nás před hrozbou varují. V lepším případě se pozornost stáčí na studentské stávky za klima a Gretu Thunbergovou. Ale debata o Thunbergové není debata o klimatu. Mladí představují jen jednu zájmovou skupinu v diskuzi, která by měla být celospolečenská a zahrnovat politické představitele národních států, podnikatele, vědce, občanskou společnost, města a další subjekty. Taková debata u nás ale prakticky neexistuje. Smeteme ji ze stolu, protože jsme stále ochotní věřit tomu, že klimatické změny jsou pochybným „levičáckým“ konstruktem namísto toho, abychom diskutovali nejen jak jim čelit a zmírnit jejich dopady, ale jak se na ně připravit, protože jejich nevyhnutelnost je již v tuto chvíli jistá. A bude nás stát nemalý peníz.

Naše vnímání toho, co se nyní stále častěji popisuje jako klimatická krize, je značně zkreslené. Ale vinit nelze pouze jednotlivce nebo média. Měli bychom si klást otázku, proč naše politické elity upozaďují otázky spojené se změnou klimatu nebo proč se dokonce snaží ve společnosti rozdmýchat pocit, že debatovat klima je ostudné. Pokud český poslanec Evropského parlamentu veřejně během plenárního zasedání přirovná debatu o změně klimatu k sovětské propagandě, všechny naše výstražné kontrolky by se měly rozblikat, protože něco je špatně. Na evropské úrovni se naši vládní zástupci (opět) spojují s Polskem a Maďarskem v opozici proti plánu Evropské komise na uhlíkovou neutralitu, v naší společnosti ale vůbec nemluvíme o tom, proč je vůbec na stole (ano, premiér sice nakonec na návrh kývl za podmínky prosazení koncepce jádra, ale učinil tak bez komunikování širšího kontextu). Buď naši představitelé zaspali dobu a nedokáží předvídat celosvětovou ekonomicko-společenskou transformaci, která už probíhá, a nebo v tom možná hrají roli jejich vlastní osobní zájmy, které se střetávají se zájmy kolektivu. Možná se jim prostě debata o klimatu nehodí do krámu.

Zatímco Evropská komise ve středu 11. prosince představila možná jednu z nejzásadnějších strategií pro budoucnost kontinentu ve své Zelené dohodě pro Evropu, v našich končinách se mlčí. Přestože tento ambiciózní plán cílí na celospolečenskou transformaci, která bude znamenat nové příležitosti v oblasti inovací a businessu a dotkne se jednoho každého z nás, u nás se i nadále mlčí. To vše v době na pozadí probíhajícího klimatického summitu COP25 v Madridu , ale i o tom se mlčí. Český premiér možná nechápe, proč je důležité diskutovat strategii rozvoje 30 let dopředu, jak sám prohlásil, pak zemi ale vede člověk bez vize, který si neumí / nechce udělat analýzu nákladů a přínosů. Tratit na tom ale bude český občan. A to nás přivádí zpět k Hardinovi. V naší politické kultuře stále převládá sebezájem nad zájmem společnosti jako takové a tak se i my stáváme aktéry oné slavné tragédie občiny.

Reklama